Dovolená za dvě stě

"Dovolená za dvě stě? V pohodě. Hlavně bez manželky." 😏

Jedna věta. Jeden úšklebek.

Dnes po badmintonu jsem v šatně zaslechl útržek rozhovoru. Kupodivu mě na něm nezarazil ani tak obsah jako tón, jakým byl řečený. Pohrdání a odpor zabalené do laciného frajerství. 🙄

Takové vyjadřování je v některých kruzích pravděpodobně vcelku běžné, ostatně jsem podobný výrok slyšel třeba v podcastu Středo/věk. Nejde ale o blbou poznámku u skříněk. Jde o něco hlubšího. O respekt a hranice. 🚧

To nejhorší na celé situaci ale nebyl samotný úšklebek. Bylo to to, co následovalo.

Proč ten druhý muž svého parťáka neusměrnil? Tím, že mlčel, v ten moment jeho postoj schválil. Nastavil novou normu. 🤐

Jsou to přesně tyhle tiché ústupky pro náš momentální klid, ze kterých pak roste:

• 😬 tolerování arogance, protože "takový on prostě je"
• 🙈 přehlížení nefér jednání, protože by se to mohlo obrátit proti mně
• 😮‍💨 souhlas z rezignace, protože spor s takovým člověkem by byl peklo
• 🫥 postupná ztráta úsudku a obyčejné lidské slušnosti

Většina velkých problémů nevzniká jedním obřím selháním. Vzniká tím, co opakovaně necháme být. 🔥

Kdo neumí říct jasné "ne" u elementárního respektu, těžko ho najde, když jde o kvalitu práce, zdraví týmu nebo směr firmy. ❌

Vztahy a hranice jsou propojené nádoby. V osobním životě i v práci. 🧭

Kdy jste naposledy řekli nahlas: "Tohle už je za čárou"? 💬